PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návrat Ládi Křížka na čele CITRONu na koncertní pódia, to je vskutku jedna z nejdůležitějších letošních tuzemských událostí na heavymetalové scéně. Jak totiž ukázala poslední zastávka podzimního „Rebelie rebelů Radegast Tour 2015“, zpěvák zdaleka nepatří do starého železa a naopak, v řadách svého staronového zaměstnavatele pěvecky rozkvetl jako v dobách své největší slávy.
V útrobách nově zrekonstruované Šeříkovky, která přes léto vyrostla do kulturní krásy a značně znásobila svou kapacitu, se toho sice ten večer odehrávalo více, ale zcela přirozeně a samozřejmě byl CITRON tím největším a nejvyhledávanějším lákadlem, na který dorazilo tolik příznivců, až bych řekl, že k vyprodání celého koncertu už moc lístků nezbývalo. Navíc všechny tři předkapely byly, jak jen to říct, typicky současně českým metalovým produktem, který prostě nenadchne ani neurazí, takže o to to měly hlavní hvězdy jednodušší. A v tomto světle bych si samozřejmě dokázal představit, jak jedna předkapela (za mě FREE FALL) na podobném koncertu bohatě stačí.
Prvním z předskokanů se stali PROXIMITY, metalcoreoví borci s jednou borkyní z Prahy, kteří byli hlavně o zbytečně sprostém zpěvákovi a rutinním metalovém výrazu, do kterého se mi vkrádal, nevím proč, obrázek DARK TRANQUILLITY. Následující uherskohradišťští FREE FALL, kteří letos slaví dvacet let na scéně, mi přišli daleko zajímavější, možná proto, že jejich rock/metal s maličko gotickým nádechem působil daleko přirozeněji a uvolněněji. Poslední z trojice rozehřívačů FORREST JUMP jsem pak subjektivně vnímal podobně jako PROXIMITY, byť tahle parta z Bučovic je se svým hardcore/crossoverem přece jen asi malinko zajímavější a barevnější.
Dost však bylo předkapel a po nějakých dvou hodinách jejich produkce už byl skutečně nejvyšší čas na nástup těch nejočekávanějších. Znovuzrozený CITRON se na pódiu zjevil do temnoty a nádherně pulzujícího intra legendárního alba „Radegast“ a byla to chvíle vskutku elektrizující (což bylo o to symboličtější, že na plátnech na pozadí pódia se v tu chvíli rovněž promítaly blesky). A co teprve, když se do mikrofonu opřel znovunavrácený Láďa Křížek. V titulní skladbě vzpomínané nahrávky to samozřejmě ještě tak nevyznělo, ale když přišly další kusy typu „Hon na bluda“, „Zase dál“, „Setkání s Radochem“ či „Už zase mi scházíš“, bylo to jako hrom z čistého nebe. Přiznávám, po některých živých Křížkových výkonech v rámci nedávných reunionů KREYSONu a VITACITu, jsem byl skeptický k tomu, zda zpěvák dokáže navázat na svou někdejší formu z dob nahrávání „Radegasta“, ovšem to jsem se věru mýlil. Láďa se svým hlasem boural, ničil a rozechvíval stejně nelítostně a přesně jako na albu samotném, čímž nejen rozptýlil jakékoliv pochybnosti, ale zejména zahřál na srdci všechny přítomné.
Spád koncertu pak trochu přibrzdila Tanja, která na můj vkus zpívala až příliš vlastních písní, zatímco mohla klidně zopakovat scénář z dva starého „Radegast & Plni energie tour“ a bylo by ještě lépe, neboť následovala „Kráska a Radegast“, skladba, která na aktuálním EP „Rebelie Vol. 1“ dostala novou podobu duetu obou hlavních zpěváků. A ač už asi navěky budu preferovat studiovou verzi, kde si Láďa Křížek vystačí sám, musím uznat, že ani živá verze s Tanjou v bílé košilce nebyla vůbec špatná.
Co se týká noviců v řadách kapely, je jisté, že jsou to muži na svých místech, s nimiž má CITRON stále ostrý výzor a náležitě pevnou formu. Na druhou stranu ovšem jistě nepředvedli nic tak zásadního, co by bývalá sestava nezvládla, takže v tomto směru se stále nemohu zbavit dojmu, že výměna stráží, která představení Ládi Křížka za mikrofonem předcházela, byla vysloveně zbytečnou, a nebýt jí, mohl celý koncert proběhnout v ještě daleko slavnostnějším duchu.
Ale vem to nešť. Spolu se skladbami z již vzpomínaného nového EP se na pódium vrátil i Láďa Křížek a CITRON znovu jel na sto procent, ty zvukové samozřejmě nevyjímaje. Vzpomnělo se i na starší, Hranického věci (po „Vzpomínkách“ v úvodu to byl samozřejmě „Rock, Rock, Rock“) a po nějaké hodině a třičtvrtě poctivého hraní se šlo do finále, a to za zvuků dalšího skvělého duetu „Kam jen jdou lásky mé“ a neodmyslitelné klasiky „Ocelové město“. Po nich už si jen CITRON užíval zasloužené ovace, neboť nejen že předvedl naprosto suverénní koncertní výkon, ale především splnil mnohým těm, kteří kdysi vyrůstali na „Radegastovi“ a neměli od té doby možnost shlédnout kapelu živě s originálním zpěvákem, jeden obrovský sen. A to se počítá nejen v časech předvánočních.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.